BlogyHorolezectvo

Pekný tohtoročný prvý výstup v Peru na Tocllaraju

Podařilo se! Letošní první výstup západní stěnou na Tocllaraju (6034 m, poslední měření uvádí 5980 m) sólo.
V posledních dnech jsme se zaměřili na kopec se skřiplavým jménem Tocllaraju též zvaný jako zákeřná hora nebo hora past. Podařilo se nám nevídané, a to letošní první výstup západní stěnou, která dosahuje sklonu od 60° do 75°. Rozhodnutí pro stěnu přišlo v poslední chvíli na ledovci. Byla nádherná, svlečená a tak nějak vyzývavě neodvolatelná.

Už samotný přístup po ledovci byl značně komplikovaný obrovskými trhlinami a seraky. Kuba zde předvedl svůj um, když se bravurně přes několik metrů vysoký serak prohlodal. A to pravé zruceni adrenalinu v těle mělo přijít. Stěna vysoká 600 metrů pokrytá sněhem a ledem s převislými seraky a skalami ve vrcholové pasáži. Takřka ihned na začátku se rozhodujeme, že polezeme sólo. Někdo si řekne „magori“. Ale věřte, nechceme ve stěně trávit víc času než je třeba a jištění pomocí jedné kotvy není to pravé ořechové. Skřípot maček a cepínů zarážejících se do tvrdého podkladu. Čím jsme výš, tím je to příkrejší. Plně se soustředíme na každý krok a raději se nedíváme pod sebe. Podlézáme mohutný serak do levé strany stěny. Navzájem se povzbuzujeme.

Vrcholová pasáž plná nového sněhu nevypadá zrovna vábňe. Nakonec po 3,5 hodinách máme stěnu za sebou. Podařilo se pro nás něco nevídaného, západní stěna na Tocllaraju.
Pro naši smůlu vrchol nám zůstal nedotčen. Dvě hodiny jsme se snažili prokopávat vrcholovým serakem. Sníh ve formě sypke rýže nám to ale nedovolil a hodně znepříjemnil. Kuba do toho šel třikrát, já jednou, marně. Chybělo zhruba 50 výškových metrů a zhruba 100 metrů vzdálenostně jak na vrchol, tak „bezpečnou“ stranu kopce. Měli jsme ho na dosah. Nezbylo nám však nic jiného než celou tu stěnu slézt dolů. Když jsme po strmém hřebínku sestupovali, dělalo se mi zle z té prázdnoty pod nohami a měli jsme strach. Přesto celý sestup pěkně pozpátku krok za krokem slézat dolů, museli jsme se plně koncentrovat. Tady to není jak někde na umělce. Tady nemáme více pokusů. Pouze jeden!

Sestup nám trval 3 hodiny, po celou dobu jsem věděl, že nesmí přijít ani ta nejmenší chybička. Slunce mezitím začalo pěkně pražit. Sledujeme situaci nad nami. Co nejrychleji se snažíme lízt dolů. Vyčerpaný na pokraji sil se zastavuji u odtrhovky. Kuba je už dole. Posledních pár výškových metrů a padám na hubu. Vyřízený a šťastný, že jsme oba dva dole. Pár minut na to to začalo stěnou pěkně svištět. Měli jsme štěstí. Tohle bylo za hranou. Ten pocit radosti z přelezení něčeho takového nám ale nikdo nevezme. Strach, který nás pronásleduje i po sestupu také ne.
Jak hadrový panák se za pomocí Kubi a jeho povzbuzení vleču zpět do bezpečí stanu. Velké díky patří mu, bez něj bych se totiž asi do něčeho takového nepustil. Je to skvělý lezec, parťák, kamarád. Společně jsme tak dosáhli něčeho, v co jsme tady ani netušili, že se nám podaří. Zpětně víme, jak velké objektivní riziko tam bylo, v ten moment nám to tolik ještě nepřišlo a prostě jsme lezli. Pro mě to znamená zatím životní výkon v oblasti vysokohorského lezeni a jestli se tady do něčeho ještě pustíme. To uvidíme a necháme na počasí, které se buď umoudří nebo ne. Prozatím nohy hore a užívat si tu možnost být zase dole.
Omlouvám se dětem z onkologie v Brně, že jejich přáníčka nejsou na fotce. Rovněž se omlouvám partnerům, že jejich loga taktéž ne. Ale byly celou dobu v batohu a věřte, na nějaké velké focení nebylo v tu chvíli pomyšlení. Důležité je, že jsme dole živí a zdraví.

text a všetky foto Lukáš Jasenský

pre portál OUTDOORNIA spracoval so súhlasom L. Jasenského P. Vavro, dvojica teraz smeruje k severnej stene Ranrapalka, Huascaran zrušili pre zlé podmienky.

Ukázať viac

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Back to top button
Close
Close