BlogyHorolezectvo

Severnou stenou na Ranrapalca v Peru

Ďalší výstup po Tocclaraju

Dvojica Lukáš Jasenský a Jakub Zakrzecký pokračujú po výstupe v peruánskych Kordiliérach na Tocllaraju (článok tu) na ďalší zaujímavý kopec.

Podmínky rozhodly o tom, že Huascaran necháme být Huascaranem. Holt je moc brzo. Vyhlídli jsme si mnohem zajímavější kopec po lezecké stránce, Ranrapalcu (6162 m).

Jsme tady zase, v údolí Ishinca. Po Tocllaraju jsme dostali velkou chuť vylézt ještě něco krásného. V hlavně nám utkvěla Ranrapalca a její severní stěna. Dívali jsme se na ní z prvního výškového tábora a říkali si „Tohle je paráda.“ A tak jsme tady, jdeme se o ní pokusit. 900 metrů sněhu, ledu a skály se sklonem 55 až 70 stupňů v perfektní kondici tím, že je to severka. Víme, že zatím tam letos byli nějací Španělé. Tím pádem by mělo jít stěnou prostoupit.

Plní nadšení jsme zpět v údolí, tentokrát jsme ale odbočili vpravo a vystoupali do 4900 metrů. Takticky jsme rozložili stan u ledovcového jezera blankytné barvy. Stěnu máme přímo na očích. Ještě ten den se jdeme podívat pod nástup, abychon v noci zbytečně nebloudili. Linie je jasná. Ráno jsme viděli, že ji přelezli dva lezci. Je pozdě odpoledne a stále se nikdo navrací. Jsme nervózní a pořád je vyhlížíme. Naštěstí se stmíváním se zjeví nejprve jedna a poté druhá postavička. Ulevilo se nám. Později zjišťujeme info. Trochu nás vyděsil jeden z nich, vodca, když měl s sebou osm kotev, vklíněnce a my máme jen dvě kotvy. Šrouby a smyčky měli také. Vrchol ale nedali, byli tam moc pozdě. Však to nějak půjde.

Budíček o půl 12 v noci. Jdeme na to! O hodinu později vyrážíme pod stěnu. K nástupnímu místu to máme zhruba hodinu a půl po úbočí hřebene. Tady nasazujeme mačky, hůlky měníme za cepíny a ještě si stihneme plácnout. Dokud to půjde, polezeme bez lana. Za skřípotu maček na zamrzlém sněhu sestupujeme a traverzujeme po strmém svahu z 5200 metrů zhruba o 50 výškových metrů dolů přímo pod stěnu. Jde vidět, že tudy si to sviští lavinky. Musíme být rychlí. Plán je jasný, být kolem 7 na platu pod vrcholem. Nalézáme do stěny a metry ukrajujeme rychle. Za stálého funění děláme pauzy co 22 až 26 kroků. Vždy si vysekáme malinké vstupy, abychom se mohli líp postavit. V tomto monotónním robotickém tempu pokračujeme vzhůru za úplné tmy jen za svitu čelovek. Orientujeme se podle sem tam lehce znatelných stop, i tak ale cestu volíme jinudy podle toho, jak se nám to zdá být dobré. A poté podle paměti a obrysů skal. Je jasná noc, svit měsíce nám trochu napomáhá. S přelezem skalního prahu si uvědomujeme obrovitost celé stěny. Zespod se zdál být jako pár metrů, ve skutečnosti je těch metrů pár desítek. Přeci jen stěna má 900 metrů výškových. V hlavě mi běží jedno, soustředím se na každý další krok. Zimu nevnímám, prostě lezu. Podlézame okrajový skalní výčnělek vpravo. Čím jsme výš, tělo dává jasně najevo, že to bolí a sklon 70 stupňů tomu moc nepřidá. Ale užíváme si to. S rozedněním, což je okolo 6 ráno a nám zbývá zhruba posledních 150 výškových metrů, spatřujeme tu nekonečnou propast pod našimi nohami. Sníh a skály se barví do rudé barvy, ten skřípot maček a cepínů zarážejících se do tvrdé sněhové krusty lahodí mému sluchu. Jsme už ale na samém okraji stěny, který je tvořen i velkými prevějemi, leze se dobře a dá se jím vyhnout. V samotném závěru na nás číhá skála, na které je navátý sníh až na vrcholové plato. Krásné mixové zpestření na závěr stěny. Doteď jsme lezli bez navázaní. Nalézám do stěny první, Kuba mě nakonec ale zastaví. I když je to pouhých 6 až 7 metrů, tak těch pár metrů přes smyčku a dva šrouby odjistíme. Stěnu jsme vylezli, nemá cenu tady zbytečně riskovat.

Na vrcholovém platu jsme už zase odděleně a zbývá nám posledních 150 výškových metrů na vrchol. Jsme tady brzo, sníh drží, a tak relativně v poklidu můžeme dojít až tam. Píši relativně, protože toho máme plné kecky. Lézt v takové výšce je úplně něco jiného než jen jít. Kuba je na tom líp, já zastavuji, vykašlavám a zároveň rozdýchávám únavu. Poslední přelez strmého seraku a jsme tady! Vrchol nebo spíše nejvyšší bod Ranrapalcy (6162 metrů). Nad námi ční už jen ledem a sněhem obalená skála ve tvaru špice s obrovskou převějí. Tam už to opravdu nejde. Moc se tady nezdržujeme.

Tady jde spíše o zmrzlinu radost. Vítr burací a my hledáme místo, kde by nás alespoň na chvíli zahřály sluneční paprsky a vítr by do nás nebušil. I to se povedlo. Společně s námi se také na vrchol dostaly přáníčka od děti z onkologie v Brně a ty tady zůstanou zahrabané ve sněhu. My mažeme co nejrychleji dolů, abychom nezmrzli ještě víc než jsme.

Dolů slaňujeme SV stěnou, která je využívána jako normálka. I tak ale stěna dosahuje sklonu 60 stupňů se skalními prahy. Začátek byl okořeněn silným ledovým větrem, který stoupal stěnou nahoru. Na prvním štandu jsem se klepal jak osika. Slaňujeme 5 délek, poslední už po svých. Následně strmým ledopám přes nevyzpytatelné ledovcové můstky zpět na tvrdou a pevnou skálu. Po úbočí hřebene seběhneme zpět do stanu a mizíme v údolí. Až tady si můžeme v klidu a bezpečí vychutnat tento přelez. Až tady nám to vše dojde, co se nám povedlo. Jsme šťastní! Za prvé ze samotného výstupu, který nám byl dopřán. Za druhé, že jsme dole živí a zdraví. Tímto pro nás expedice v Peru končí, ale otevírají se dveře k mnoha dalším výstupům.

foto v článku Lukáš Jasenský a Jakub Zakrzecký

Ukázať viac

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Back to top button
Close
Close